Česky: Náš výlet po itálii začal v Neapoli, město chvalně známé první světovou pizzerií, nechvalně známém problémy s mafií/odpadky. Jak si můžete všimnout, problém je vidět na každém kroku. A je to cítit :-)) Naštěstí jsme se brzo přesunuli na slunou sicílii s podstatně méně odpadky na ulicích.
Czech: Po delší přestávce se opět hlásím na blogu!! Nejdříve zdokumentuju naše letní putování po itálii a pak se ještě vrátím k Hong Kongu samotnému!
Jak jsem již psal minule, byli jsme na cestě do města Van vieng, vyjeli jsme kolem čtvrté a na místo jsme měli dorazit do půlnoci. Jenže to jsme přecenili technický stav našeho autobusu, který se asi v šest večer zastavil a odmítal pokračovat dál. Bylo to v kopci uprostřed džungle, kde široko daleko nebylo ani živáčka a pomalu se stmívalo a začali se ozývat skřeky místních zvířecích obyvatel. Signál mobilu samozřejmě nebyl, tak nějaký týpek, asi průvočí v autobusu, stopnul projíždějíí auto a jel pro pomoc v ruce pravděpodobně s rozbitou součástkou. Několik mužů vášnivě diskutovalo nad motorem, ale nikdo s tím nehnul a čas plynul. Asi v osm přijel průvodčí vítězoslavně s jinou součástkou, která tam ovšem nepasovala, tak se čekalo dál. Protože už byla tma, Laoští pasažéři autobusu rozdělali oheň – no scéna vystřižená jak z nějakého filmu. Nakonec jsme kolem půlnoci po šesti hodinách čekání vyrazili na cestu a do cílové destinace dorazili neočekávaně až v 7 ráno.
Van Vieng je městečko mezi skalami, které víceméně z malé domorodé vísky kdysi přeměnili hedónističtí backpackeři, kteří se plavili na místní řece na pneumatikách s řádnými zastávkami na pivo a další pochutiny, taková místní obdoba našich řek J Navíc je město proslulé tím, že jsou zde k dostání různé delikatesy, např. „veselé palačinky“ nebo „pizza se zvláštními bylinkami“ – s takovými eufemickými názvy pro marihuanové kulinářské speciality se díky slabé legislativě v tomto městě setkáte v téměř každé restauraci. My jsme však na „veselou“ svačinku neměli ani pomyšlení, protože jen jsme se ráno ubytovali, sklátila nás zákeřná choroba. Ed se s ní potýkal na záchodě, Spencer zvracející přes plot a já s horečkou v posteli. Doteďka nevíme, jestli to byla otrava z jídla, nachlazení, ale bylo to hrozné. Navečer jsme se trošku zmátořili, tak jsme si pronajali motorky a jeli k nedaleké jeskyni, která se dá prozkoumat. Bohužel jsme 2 ze 3 motorek píchli, jednu dvakrát, Ed jí navíc odřel, takže jsme museli doplácet. Jobovkám však není zdaleka konec.
Po vrácení motorek a zaplacení oprav vypadl v celém tmou zahaleném městě proud, což bylo celkem nepříjemné, nicméně v Laosu na denním pořádku. Na pokoji jsme však našli katastrofu – v místnosti nad námi prasklo vodovodní potrubí, a tak bylo na zemi 10 centimetrů vody, která proudy tekla ze stropu. Všechno oblečení jsem měl proti dešti pečlivě zabalené do igelitek, nicméně jsem neočekával vodu v pokoji, ta navíc horem natekla do vyskládaných tašek a držela se v nich. To už se znovu ozývala horečka. Vylil jsem tedy vodu z oblečení, mobilu, foťáku (naštěstí funguje) a přestěhovali jsme se do nového pokoje, kde jsem okamžitě s horečkou padl do postele.
Ráno nás čekala celodenní a celonoční cesta do Bangkoku, kterou jsem celou absolvoval s horečkou a batohu plném naprosto promáčeného oblečení. Problém nastal na hranici s Thajskem – češi potřebují víza a to byl problém. Řidič autobusu po zjištění, že budeme žádat o vízum mně a Magdě promptně vyložil batohy ze zavadlového prostoru, čímž nás moc nepozvbudil. Vyřízení víza trvalo nekonečně dlouho, čekali jsme v kanceláři, než se thajský úředník uráčí vyplnit všechny formuláře. Nebýt toho, že Spencer a Soul doslova vlastním tělem brzdili autobus, autobus by odjel, čímž bysme zmeškali letadlo. V obrovských nervech jsme tedy padli do autobusu a těšili se domů do HK.
Zaseknutí uprostřed džungle, horečka, píchnuté motorky, vyplavený apartmán a peripetie na hranicích, to byl asi můj nehorší cestovatelský den. Ale jak by řekli kolegové z USA, shit happens. Stálo to zato. Příště ještě příhoda z Bangkoku a zhodnocení výletu. Pak přejdu konečně na popis Hong Kongu.
Náš další dvoudenní výlet byl pojatý více outdoorově - první část cesty jsme zdolali na horských kolech, po bahnité cestě, někdy také po vodě, jak vidíte zde. Museli jsme překročit řeku, a tak jsme i s kolama využili místního přívozu.
Po výborném obědě - pikniku na břehu řeky jsme se vypravili dál a najednou ve vesnici, kterou jsme projížděli, slyšíme hudbu. Jeli jsme se jen podívat, co se děje, ale místní vestničané nás hned pozvali, ať si s nimi sednem, zatancujeme a dáme nějakou tu rýžovou whisky. Také nám nabídli místní jídlo, které bylo opravdu výborné, ale jak jsme posléze zjistili, jednalo se o místní obdobu tataráku, což se nám stalo osudné, ale o tom později.
Pokračovali jsme ještě do pozdního odpoledne na kolech, za vydatného deště. Zde předkládám důkaz, že jsme byli opravdu dost od bahna. V jedné z vesnic jsme již dál do džungle nemohli pokračovat na kolech. Turistická kancelář si je vyzvedla a my jsme pokračovali pěšky. Vzhledem k tomu, že notnou část dne pršelo, cesta v džungli se opět místama změnila v bahnitou klouzačku. Drápali jsme se do kopce déle než jsme čekali a to byla chyba, protože nás přepadla tma. Strmá cestička od bahna, všude kolem bambusy, liány, křoví, na cestě dvaceticentimetrové mnohonožky. Kolem se ozývali zvuky džungle a Magdy, které se neplánovaná noční tůra džunglí moc nelíbila a mnohonožky také ne :) Ed se Spencerem to vdali a sjeli kopec po zadku v bahně, já jsem se tentokrát udržel zuby nehty na nohou a nevykoupal jsem se. Po několika hodinách cesty v černočerné tmě jsme tedy dorazili do další domorodé vesnice. Ta nebyla tak poetická, jako ta předím, protože tam byly asi tři další skupinky turistů, ale to nám bylo jedno, hlavně jsme se těšili na jídlo, horký čaj. Kupodivu měli i sprchu. To probíhalo tak, že studená voda tekla z kohoutku do malého kyblíčku, kterým jsem se poléval. Brrr...:-)
Druhý den ráno jsme sešli jinou (lepší :) cestou zpět k řece, kde už na nás opět čekal tuk tuk našich průvodců a měli jsme připravené kajaky. Po řece jsme se totiž vrátili zpět do města. Byla to nádherná plavba džunglí, většinou klidná voda, ale občas jsme i co dělat, abychom se v peřejích neutopili. Kámen úrazu nebyl tentokrát déšť, ale sluníčko. Namazali jsme se všichni ráno šedesátkou, ale neprozíravě jsme si jí nevzali s sebou a poslali tuk tukem s dalšími věcmi zpět do města po suchu. Určitě víte, že na vodě se člověk velmi snadno spálí. Můžu potvrdit, že v tropech v džungli na vodě se člověk spálí opravdu brutálně, to jsem ještě nezažil. No nakonec jsme se úspěšně vrátili a druhý den vyrazili autobusem do městečka Van Vieng, proslulého a oblíbeného mezi backpackery z různých důvodů. Ten večer v buse však začala naše série smůly a neštěstí, která poslední 2 dny našeho úžasného výletu proměnila ve velmi nepříjemné dobrodružství.
Do města Luang Prabang jsme museli absolvovat ceodenní cestu autobusem džunglí podél hranic s Barmou (to jsme ještě neměli ani potuchy, že tam přesně v ten samý den přišel ten velký tajfun). Vzhledem ke kvalitě silnic jsme nadskakovali úplně stejně jako v Číně. 
Toto je kopec nad městem, ze kterého jsou vidět domy (tentokrát kamenné, postavili je zde většinou Francouzi, když byl Laos jejich kolonií) a řeka Mekong, což je nejslavnější řeka jihovýchodní Asie, asi jako Nil nebo Amazonka. Má krásnou tropickou barvu :-)
Luang Prabang je také posvátné město, dlouho bylo městem hlavním. Je zde mnoho nádherných buddhistických chrámů, velmi podobných těm thajským.
Tahle fotka se mi líbí, je to jako namalované :-) Nápis však není moc poetický, v laošštině a angličtině láká do nedaleké restaurace, kam se dostanete po překročení řeky po bambusovém mostě.
Kaskádové vodopády v okolí Luang Prabang jsou opravdu unikátní. Jsou uprostřed džungle, jsou rozsáhlé, tvoří takovéto nádherné laguny, protože voda obsahuje nějaký druh vápence, který se usazuje a udržuje jí čistou, podobně jako v Číně v národním parku Jiuzhaigou, jak jsem o tom psal. Oproti řece Mekong je to změna :-) Vodopády jsou oblíbené také proto, že se v nich dá koupat. V ten den bylo zrovna nesnesitelné vedro a na ledovou vodu v džungli jsme se opravdu těšili :)
Naši průvodci byli džungli znali opravdu velmi dobře. Sem tam po cestě odskočili do džungle s nožem v ruce a vrátili s nějakým listem, kořenem, ovocem, voňavou kůrou nebo něčím podobným s léčivými účinky či dobrou chutí. 
Tahle rostlina je třeba ratan. Zatím to tak nevypadá, ale až se to otrhá, zbaví listí a usuší, tak z toho třeba bude pěkný otoman :) Pozor, další fotka je jen pro silné žaludky
Místní domorodec kuchá u břehu řeky psa. Následně ho sní. Tak to chodí v Asii. Psi tam rozhodně nejsou domácí miláčky, válí se v bahně s prasaty a slepicemi a také k nim chovají podobné sympatie. My jíme prasata a slepice, oni jedí prasata, slepice a psy.
Toto je terasa domu toho domorodce, co kuchal psa, a jeho děti. Ed byl unavený po cestě a tak prostě přišel a posunky se zeptal, jestli si k nim smí sednout na terasu. Jak vidíte, vřele ho přijali mezi sebe :)
Toto je vesnice Namthalan, cíl naší první výpravy džunglí. Je to facinující svět, který se snad tisíce let nezměnil. Střechy domů pokrývají vysušené listý, jako všude v laosu...dřevěné domky s ratanovými stěnami stojí na kůlech, "dolní patro" patří domácím zvířatům. Jejich domy jsou prosté, vevnitř nemají prakticky nic - místo na spaní a ohniště - vaří tu na otevřeném ohni pod onou střechou z listí bez použití komína...opravdu zajímavé :)
Lidé zde se uživí sami...hned za vesnicí jsou rýžová pole, mezemi rozdělená na políčka pro jednotivé rodiny, zde pracuje většina obyvatel. Také ve vesnici mají mnoho zvířat, hlavně slepice, prasata a psi. Když potřebují peníze na něco, co potřebují ale nedokáží si to sami zajistit, jdou na trh prodat nějaká zvířata nebo různé vzácné bylinky, které nasbírají v džungli. Rýži sklízejí dvakrát do roka, musí jim vystačít na celou dobu. 
Žijí zde lidé kmene Khmu, kteří jsou animisté, uctívají duchy přírody a mají tu ve vesnici tři šamany. S těmi jsme bohužel neměli šanci se setkat. V této vesnici žilo zhruba 300 lidí, z toho mnoho dětí.
Vesnice má svého vůdce, náčelníka, s kterým jsme měli tu čest druhý den ráno posnídat. Zdál se jako celkem sympatický chlapík, ptali jsme se ho na spoustu věcí ohledně vesnice a za pomocí tlumočení našich průvodců ochotně povídal. Náčelník se volí jednou za několik let, kdy se shromáždí celá vesnice a vybere z několika kandidátů, kteří musí prokázat organizační schopnosti, dokázat jednat s lidmi, rozsoudit spory, ale i mluvit Laossky (ve vesnici se jinak mluví domorodým jazykem Khmu), aby se dorozuměl s úřady, kdyby to bylo potřeba.
Naší poslední zastávkou před odchodem domů býla místní škola. Tradiční budova s tradiční střechou, tři třídy, dva učitelé, spoustu dětí :) Učí se zde číst a psát, počítat a asi i jiné věci. Podle věku dětí bych odhadoval, že se jedná pouze o první stupeň. Starší děti chodili do škol do města, kde bydleli na intru, což obnášelo každotýdenní docházení mnoho hodin džunglí.
Po několika hodinách cesty do prudkého kopce konečně nastalo klesání do vesnice... avšak asi 30 minut před cílem naší cesty se obloha zatáhla černými mračny, začal foukat strašidelný vítr, všechny zvířata v džungli ztichla, protože přišla tropická bouře...spěchali jsme, ale neminula nás...obrovské přívaly deště nás během pár minut promočily skrz na skrz a ze strmé cesty dolů do vesnice, která se brzy ukázala na obzoru, se stalo bahnité koryto, ve kterém se nikomu z nás nepodařilo uržet na nohou a tak jsme se doslova skutáleli bahnem dolů.
Promočení, od bahna od hlavy až k patě, promrzlí a hladoví jsme dorazili do vesnice Namthalan, kde už nás čekala chýše, teplé deky na zahřátí, čaj a časem také večeře, uvařená opět domorodci. Nebyli tu žádní turisti, obchody, prostě nic...jen lidé kmnene Khmu a my. Vesnice sama o sobě byla tak úžasný zážitek, že mu věnuju celý zítřejší článek.
Jak jsem již psal, v sobotu odpoledne jsme překročili hranici s Laosem. Ed dokonce dvakrát, protože si na čínské straně zapomněl mikinu :-) Hned tam na nás už čekal tuk tuk, který nás odvezl do města Luang Namtha, jeden z našich cílů pro příštích pár dní. Cestou jsme obdivovali nedotčené pole a hory a krásný klid a ticho Laosu.
