Laos 8 - Pekelný den ve Van Vieng

Jak jsem již psal minule, byli jsme na cestě do města Van vieng, vyjeli jsme kolem čtvrté a na místo jsme měli dorazit do půlnoci. Jenže to jsme přecenili technický stav našeho autobusu, který se asi v šest večer zastavil a odmítal pokračovat dál. Bylo to v kopci uprostřed džungle, kde široko daleko nebylo ani živáčka a pomalu se stmívalo a začali se ozývat skřeky místních zvířecích obyvatel. Signál mobilu samozřejmě nebyl, tak nějaký týpek, asi průvočí v autobusu, stopnul projíždějíí auto a jel pro pomoc v ruce pravděpodobně s rozbitou součástkou. Několik mužů vášnivě diskutovalo nad motorem, ale nikdo s tím nehnul a čas plynul. Asi v osm přijel průvodčí vítězoslavně s jinou součástkou, která tam ovšem nepasovala, tak se čekalo dál. Protože už byla tma, Laoští pasažéři autobusu rozdělali oheň – no scéna vystřižená jak z nějakého filmu. Nakonec jsme kolem půlnoci po šesti hodinách čekání vyrazili na cestu a do cílové destinace dorazili neočekávaně až v 7 ráno.

Van Vieng je městečko mezi skalami, které víceméně z malé domorodé vísky kdysi přeměnili hedónističtí backpackeři, kteří se plavili na místní řece na pneumatikách s řádnými zastávkami na pivo a další pochutiny, taková místní obdoba našich řek J Navíc je město proslulé tím, že jsou zde k dostání různé delikatesy, např. „veselé palačinky“ nebo „pizza se zvláštními bylinkami“ – s takovými eufemickými názvy pro marihuanové kulinářské speciality se díky slabé legislativě v tomto městě setkáte v téměř každé restauraci. My jsme však na „veselou“ svačinku neměli ani pomyšlení, protože jen jsme se ráno ubytovali, sklátila nás zákeřná choroba. Ed se s ní potýkal na záchodě, Spencer zvracející přes plot a já s horečkou v posteli. Doteďka nevíme, jestli to byla otrava z jídla, nachlazení, ale bylo to hrozné. Navečer jsme se trošku zmátořili, tak jsme si pronajali motorky a jeli k nedaleké jeskyni, která se dá prozkoumat. Bohužel jsme 2 ze 3 motorek píchli, jednu dvakrát, Ed jí navíc odřel, takže jsme museli doplácet. Jobovkám však není zdaleka konec.

Po vrácení motorek a zaplacení oprav vypadl v celém tmou zahaleném městě proud, což bylo celkem nepříjemné, nicméně v Laosu na denním pořádku. Na pokoji jsme však našli katastrofu – v místnosti nad námi prasklo vodovodní potrubí, a tak bylo na zemi 10 centimetrů vody, která proudy tekla ze stropu. Všechno oblečení jsem měl proti dešti pečlivě zabalené do igelitek, nicméně jsem neočekával vodu v pokoji, ta navíc horem natekla do vyskládaných tašek a držela se v nich. To už se znovu ozývala horečka. Vylil jsem tedy vodu z oblečení, mobilu, foťáku (naštěstí funguje) a přestěhovali jsme se do nového pokoje, kde jsem okamžitě s horečkou padl do postele.

Ráno nás čekala celodenní a celonoční cesta do Bangkoku, kterou jsem celou absolvoval s horečkou a batohu plném naprosto promáčeného oblečení. Problém nastal na hranici s Thajskem – češi potřebují víza a to byl problém. Řidič autobusu po zjištění, že budeme žádat o vízum mně a Magdě promptně vyložil batohy ze zavadlového prostoru, čímž nás moc nepozvbudil. Vyřízení víza trvalo nekonečně dlouho, čekali jsme v kanceláři, než se thajský úředník uráčí vyplnit všechny formuláře. Nebýt toho, že Spencer a Soul doslova vlastním tělem brzdili autobus, autobus by odjel, čímž bysme zmeškali letadlo. V obrovských nervech jsme tedy padli do autobusu a těšili se domů do HK.

Peklo východu

Zaseknutí uprostřed džungle, horečka, píchnuté motorky, vyplavený apartmán a peripetie na hranicích, to byl asi můj nehorší cestovatelský den. Ale jak by řekli kolegové z USA, shit happens. Stálo to zato. Příště ještě příhoda z Bangkoku a zhodnocení výletu. Pak přejdu konečně na popis Hong Kongu.